Luang Prabang

Cestování dgo Luang Prabang zase přes noc. Lůžkové autobusy mají hodně možností jak mohou vypadat. Tentokrát ve dvou patrech nad sebou, po obvodu autobusu, byla lůžka oddělená překližkovou přepážkou. Naivní představa, že je lůžko pro jednoho brzy přešla. Metr široká postel je dvoulůžko. Na délku tak metr pětasedumdesát, takže pro dlouhány žádná slast. V takový moment je člověk rád, že cestuje ve dvou. Mačkat se celou noc s laosanem na miniposteli. Silnice navíc samá díra. Byla jsem hodně ráda za postranní zábradlíčko bránící v pádu do uličky. 

Nádraží je na kraji města. Zhruba 3 až 4 km od centra. Tuk Tuky se nabízeli na odvoz, ale v sedum ráno jsme byli tvrdí a prošli se. Do města jsme dorazili v době nějaké slavnosti. Kolem osmé/deváté (po snídani) zrovna průvod začal. Tradiční oblečení, vystřídaly "oddíly" v krojích symbolizujících zemědělství atd. Nechyběly ani alegorické vozy, nebo spíš lodě. Hned to městu dodalo milou atmosféru.

Ubytování jsme chvilku hledali. Proběhlo několik dotazů, ale 150 tis za pokoj je moc, Hned u řeky jsme narazili na ubytování za 20 tis/os, ale to bylo zase na mě moc "tipicky laoské". Spát na pryčně... ne, děkuji. Zvítětil GuestHouse, připlatili jsme si za pokoj jen pro 4 a  vyšlo nás to tedy každého na 50 tis LAK. V ceně byla i snídaně a káva, čaj celý den. 

Mount. Phousi, nepřehlédnutelná zlato bílá věžička na kopci. Platí se vstupné, ale nic drahého. Na horu jsme šplhali z odvrácené strany od řeky. Je to prudší, ale zase rychleji za vámi. Schodu je tam opravdu požehnaně. Nahoře je noha budhy. Je to šutr a v něm prohlubně, jak kdyby tam šlápnul obr. Kousek od nohy stál mnich a procvičoval si angličtinu s cizinci. Dozvěděli jsme se něco z jejich každodenních návyků. Vstávají před pátou, spát prý jak který, ten náš chodívá spát mezi devátou/desátou. Vysvětlení jsme dostali i na to, že mají mniši různé odstíny "prostěradel" liší se to podle chrámů, každý odstín je jiný sluneční paprsek. V každém mníškovi jsme pak hledali toho našeho.

Bambusový most přes řeku Nam Khan byl právě v rekonstrukci, ale i tak fungoval a procházeli tam lidé. Hlavně místní mniši. Turisti tu taky byli, ale většina se na něj v tom jeho rozdělaném stavu nehnala. My jsme se otočili a šli po mostě, kterým jsme se tam dostali. Most sice železný, ale pro pěší udělaný chodníček vpravo a vlevo. Chodníček jen z prkýnek a občas nějaké chybělo. Už tohle nebyl nejpříjemnější pocit :-)

Utopia bar je kousek od řeky. Skoro u soutoku Mekongu a Nam Khan. Beachvolejbalové hřiště, spousta místa na ležení u nízkých stolečků, milá obsluha. Je to utopené mimo hlavní cestu, pokud o tom nevíte tak nenajdete. Je třeba projít uzoučkou uličkou cca 300 m kličkování. Krásně upravená a osvětlená zahrádka příjemný pocit ještě prohlubuje a hudba. Hudbu vybíral nějaký neaziat. Přišli jsme kolem šesté, kdy bylo ještě skoro prázdno, ale podnik se rychle plní a dokonce tu fungují rezervace. Jako dekorace jsou porůznu zavěšené motorky.

Krmení mnichů byl zážitek jak se patří. Ráno se těžko vstávalo ve 4:30 po večeru v Utopii, ale vstali jsme a za deset pět už jsme byli v ulicích. Mniši nikde... Nikdo nikde... Pak jsme narazili na paní prodávající rýži pro mnichy a tak to celé vzniklo. Původně jsme se šli jen dívat. Ale to ne... koupíme jídlo a když jsem řekla, že se jim ta rýže dává postupně a nabírá rukou, rázem jsem byla v krmení mnichů sama a měla jsem dvorního fotograma. Mniši chodí bosí, neděkují za jídlo, protože se o ně neprosí ale je to dar a chodí hrozně rychle. Jednomu jsem dost rychle nenabrala rýži a nedala na jeho přeplněnou hromádku a už se odemě odkláněla fronta mnichů. Jeden ze starších to o několik mnichů později napravil. Dobrý pocit se dostavil až po krmení. Jak jsem se tomu bránila, tak zažít to, byl dobrý pocit.

Vodopád jsme tu taky zažili, Kouangxi Waterfall. Možná první organizovaný výlet. V tom smyslu, že nás vyzvedl minibus u hostelu, čekal na nás u vodopádu a pak nás odvezl zpět před hostel. Vstup nebyl zrovna málo, ale ani to nebyla žádná pálka. Hned za vstupem doprava byla jakás takás ZOO s medvědama polehávajícíma v "pralesních" výbězích. Když jsme tam byli, tak krásná hra světel na říčce, potůčku...prostě vodě. Hodně kaskád, peřejek, vodopádíků. Asi po kilometru a půl se. dojde pod vysoký vodopád. Hodně lidí si tam dělalo selfíčka a fotky na milion různých způsobů. Nebylo 10 vteřin, bych si svou vyumělkovanou fotku zvládla udělat bez lidí. Po přejití mostku prudké stoupání nahoru nad vodopád. Samozřejmě to není pro každého, výstup nahoru je spíš ukázka horolezectví, nahoře je spousta