Mototuristika po Vietnamu

Vietnam nemůžu pojmout stejně jako Thajsko a to z toho důvodu, že se budeme pohybovat z vesničky do vesničky a cestou bude spousta zážitků. Snad se mi to povede nějak přehledně. Nadpisy budou text rozdělovat postupně jak se věci udály.

Z Ho Či Minova města jsme vyrazili v sobotu 7.11. dopoledne. Ráno nám ještě museli dodat kovové konstrukce pro prodloužení sedačky, abychom si tam pohodlně umístili bagáž.

• až 5 lidí (dva dospělí, tři děti)
• řidič a 3 prasata (prasata už větší, žádná selátka)
• čtyřmetrové trubky, profili a podobně
• kompletní autogen (opravdu obě lahve)
• televize
• několik pytlů s ledem
• deset barelů s vodou

Den 1.  114 Km

Přívoz v Ho Či Minově městě Další ukázka jak zaměstnat lidi. Nájezd je ve formě trychtýře kde stojí dva, tři pánové a prodávají lístek na přívoz. Lístek stojí 3 tis Dongů. Nemáte kam uhnout, ale o 20m dál stojí další pánové, kteří sbírají koupené lístky aby pustili dál. Chvilka čekání před branou než přívoz přijede a pak hrr všichni na loď. Už při odplouvání přistával další přívoz. Dlouhé čekání určitě nehrozí. Samotná plavba trvala cca 10 minut a je to fajn zážitek.

pověšené houpací sítě. Ty největší jsou těsně za popsaným místem a sítě jsou natažené mezi stromy. My jsme zastavili až o několik kilometrů dál. Sice už to mělo rákosovou střechu, ale i tak to bylo fajn. Nechat odpočinout rozsezenou zadnici, brňavý nohy dát nahoru a vypít si přeslazený ledový kafe. Lepší fotku nemám, tak alespoň pro matnou představu...

kostky,...). Při objednání ukážete prstem a za chvíli je na stole. Dnes to bylo hodně jídla za 2O Dongů a dobrý dost! Při procházce po pláži zrovna rybáři vytahli loďku na pláž (kulat loďka, kdo to kdy viděl!). Místní šli dětem ukázat, jak vypadá takový úlovek. Co bych nešla taky.

Den 2. 120 Km

Počasí přeje a většinu dne svítí sluníčko. To je fajn, ale chce to mít dlouhý rukáv, pokud nemáte super odolnou kůži. Přeci jen je to o něco ostřejší než v Čechách. Ještě to ladím šátkem, protože dekolt to u mě odnáší nejvíc. 

Den 3. 169 Km

adivem. Mnohem lepší, sice to stejně cestou chělo ještě poupravit kamenem, ale jakž takž drží.Neuvěřitelné střídání krajiny. Cesta po čtyřproudé, skoro nové silnici, kde uprostřed fialově kvetou okrasné keře. Celou silnici kopíruje chodník, který je široký jako další dva pruhy. Po pravé straně je vidět moře. Za chvíli silnice už jen dvouproudá a po levé straně písečné duny. Zlaté písečné duny. Zlaté duny vystřídali bílé duny, pak borovicový "les". Les uplně není to pravé slovo. Jehličnaté kleče, některé větší a některé menší. Výhled na hory a zase dnuny s pískem. Občas se zase objevila rýžová políčka. Projeli jsme po silnici, klikatící se na útesu i po ještě oficiálně neotevřené dálnici (po té sme jeli snad 40 km, auta nesmi, ale skůty jezdí normálně)

Den 4. 178 Km

Zhruba po hodince nastal čas dopolední kávy. V jedné venkovské kavárně nás paní pohostila první překapávanou kávou ve Vietnamu.Nechybělo na dně samozřejmě všudypřítomné salko, vypadá to efektně jak se to překapává. K tomu termosku s ledem aby to mohlo být ledové kafe. Zelený čaj jako pozornost podniku. Příjemná zastávka za 20 tis VND s výhledem na políčka. 

Zastávka u svářeče! Cestou jsem občas nějakou díru a to způsobilo "vykvedlání" provizorně přidělávaného držáku na bágl. Potíž už od začátku byla v tom, že úchyt na konci sedadla mám kratší a víc v úhlu než pro jaký byl držák určený. Do dneška to jakž takž drželo. Naštěstí se to přihodilo ve městě, sehnali jsme pomoc. U prvního opraváře jsme nepochodili, ale vyposunkoval nás na křižovatce vpravo a 200 m je pán co sváří. Bylo to tak a po hodince ohýbání, tu zkrácení a tu zase prodloužení bylo hotovo. Ještě zastříknul stříbřenkou a držák jako nový! Kdyby tam neotravoval místní ožrala, žebrák a obejda, bylo by to bez chybičky. Za 200 tis VND opraveno. 

Dvakrát došel benzin! Další lapálie dne byla díky větší spotřebě mého skůtru. Jak jsem zmiňovala, neukazuje stav v nádrži. Nějak to na benzinku nevyšlo a došel. Dolili jsme litr pro který mi bylo zajeto (pumpa, kde se napumpuje do nádržky litr, dva nebo půl. V nádržce se to odměřuje a pak se to vypustí do nádrže nebo lahve. Taková nouzovka a je to i dražší). Bohužel jsme k pumpě nezvládli dojet. Žádná se dřív než za 35 km neobjevila a to a litr v kopcích nedám... Uvízla jsem tentokrát u stavby nového hotelového komplexu, nejspíš. Pán z vrátnice si z nádrže vycucl 2x400 ml a tím jsem za 50 tis. získala dost na dojezd k benzínce. Nevím co mi tam nalil, ale podle barvy benzín ne. Bylo to čiré :-)

Vodopád. Vodopád už je jen kousek od cílového města. Zhruba devět kilometrů. Cesta byla vtipná. Nejdřív po panelovce a jelikož bylo po dešti, tak cesta byla čím dál tím víc brouzdaliště s písečným dnem. Je dobré zjistit, že našim strojům nedělá problém průjezd klidně 20cm vody. Horší to měli holky turistky co se už odtamtud vracely, na kolech. Jet v písku je na kole blbý... natož jet v písku schovaném pod vodou. Po příjezdu nám pán řekl, že k vodopádu kilometr pěšky. že to máme tak akorát do tmy se vrátit a ať se tam dlouho nezdržujeme. 

Den 5. 191 Km

Dnešek byl asi dnem orání rýžových polí. Orání rýžového pole probíhá tak, že k motoru jsou přidělaná lopatková kola a oráči se na tom rádoby traktůrku vezou a jsou při tom do půli lýtek v blátě.

Den 6. 174 Km

Průjezd prasovesnicí. Človek si zvykne na psy všude, drůbež pobíhající kolem silnice, na stáda koz a krav co mají přednost protože kdo by se s nimi chtěl srazit, ale prase na silnici? Začlo to jedním čuníkem, ale o kousek dál celá prasečí rodinka a další a další čuníci pochodující si to po vesnici. Některá čerstvě vyválená v blátě jiná jen tak polehávající v písku.

Den 7. 206 Km

Chrám s věží. První návštěva v pořádném Vietnamském chrámu. Hodně podobný jako Thajské, ale přeci jiný. Součástí areálu je věž, do které se nedostanete, ale rozhodně je dominantou. V prostorách chrámu je spousta bonsají, které si tam žijí vlastním životem. Většina má kolem sebe v kamenném květináči vodu a žijí tam rybyčky.Zajímavé bylo podívat se na tvorbu místních, u nás by se asi řeklo památkářů. Kluci mezi 25 až 30 lety měli na zemi obrysy draků a špachtlí dodělávali detaily. Zajímavé

Hrobečkové pobřeží. Posledních cc 40 km jízdy probíhalo podél pobřeží po menší cestě olemované dunami, menšími borovicemi a hrobečky. Pokud jsme neprojížděli vesičkou, tak kolem cesty skoro pořád byly hrobky nebo alesopoň pomníčky s pískovými náspy. Ne sice v takové četnosti, jako na českých hřbitovech, ale stejně zvláštní.

Den 8.

K chrámu na kopci jsme se dostali pomocí zajímavého obchodního modelu. Jeli jsme smerem k městu a najednou koukám že vedle mě jede vietnamka a tentokrát to neskončilo u ahoj. Ptala se odkud jsme, kam jedeme, jak se jmenujeme... Vcelku dlouhý rozhovor. Jelikož jsem si nepamatovala název místa kam jsme jeli, jen jsem věděla že je to na kopci, tak toho ze mě moc nedostala. Pak si popojela dopředu a popovídala s Jirkou. O párset metrů dál už jsme odbočovali k chrámu (ani nevím jestli jsme měli v plánu tam jet, ale stálo to za to). Prý ať zaparkujeme u ní u obchodu, že nám motorky pohlídá. Nejdřív se nám do toho nechtělo, abychom je tam ještě našli až se vrátíme, ale pak přišlo pochopení. Nedělá to nezjištně. Až se vrátíme, tak se jen podíváme na její sortiment. Nakonec proč ne. Samotný chrám se rozkládá kolem skalnatého kopce, hory. Je tam množství motlitebních míst, jeskyně a krásný výhled.

Tlačili jsme skůtry. To, že naše stroje mají potíž s jízdou do kopce jsme věděli. Jen jsme si říkali, kdy se to asi zlomí a ten kopec už nevyjedeme. Přeci jen toho mají mašiny už dost za sebou a automatická převodovka asi nebude nejlepší společník do kopců. Nicméně sklon víc než nějakých 15° už nedáváme. Sesedli jsme a za mírného přidávání plynu jsme si to štrádovali vedle motorek, které už o něco méně protestovali a šplhali vzhůru. Na nejbližší rovince dostali oddych a my přemýšleli, jestli to zkoušet dál. Míjeli nás stroje, které to dávali, tak nakonec že to ještě zkusíme. Stoupání bylo prudké, ale většínou už stačilo sijen pomoci odstrkáváním nohou a rozjížděním do kopců. To nešlo vždycky, zatáčky a úzká cesta.

Den 9.

Citadela. Po havárii i přez veškerá očekávání, jsme dorazili do cíle. Bylo možné se ubytovat i dřív, ale dojeli jsme. Marod leží a já se vydávám na památku. Ve městě je Citadela. V podstatě takový Terezín, ale opravený a se zatopeným vodním příkopem. Pěkné. Vstupné 150 tis VND a nefotit. To jsem sice uvnitř na expozici dodržela, ale venkovní prostory si fotili všichni, tak co bych byla jedíná poctivka. Před vstupem do Citadely mě odchytly dvě skupiny žáků angličtiny. Jestli mě můžou chvíli zdržet. Žáci hodně stydlivý, moc se mě na nic neptali (k maličké rozladěnosti profesorů), ale i tak to bylo vtipné. Byla to spíš výuka pro mě než pro ně. Proběhlo "spelování" mého jména a pak standard vyspovídávání mě. Stejně jsem pyšná na foto se svou třídou :-) Na památku mi darovali přívěšek na klíče.

Den 10.

Dnešek byl dnem odpočinku a regenerace. Není divu po včerejším akčním dni.

Den 11.

Děti všude ve kteroukoli hodinu! Systém přemisťování dětí je zatím nepochopený. V podstatě v jakoukoli denní i podvečerní dobu jsou na silnicích kde se kymácí na svých většinou příliš velkých kolech. Někdy jednotlivě, často ve dvou i třech dětech. Čím víc se na kole vyklají, tím vehementněji u toho stihnou i mávat a volat "Hallo" "How are you" "Whats your name". Zdá se to milé, ale těch dětí jsou obrovská množství. Pěšky se tu nechodí, ti chudáci kteří jsou odsouzeni k putování do školy/ze školy pěšky, tak stopují. Nás ne, ale normálně jim zastavují místní. Jsou mezi nimi i motokola. Jeden by řekl že by to mohl být námět pro zfilmování nějákého gangu. Zkuste si potkat 10, 15 i víc neosvětlených motokol v noci. Slyšet to absolutně není a najednou kolem vás projede duch a za ním další a další. Stejně jako ostatní účastníci silničního provozu si nehrají na to že jezdit v protisměru je něco nebezpečného. Světla mají, všichni, ale asi kvůli šetření proudu ho používá jedno kolo ze sta.

Sušený věci z moře na silnici. Úmyslně píšu věci, protože nemám tušení co to je. Možná malý rybičky, ale bez ploutviček, možná maličký krevety, co ale nevypadají jako krevety. Je toho každopádně hodně, je to cítit rybynou a suší se to ve velkém na asfaltce v dlouhých pruzích. Na některých úsecích silnic, které jsou teprve připravené k rozestavěným hotelovým resortům, toho bylo na zabrání čtyřproudé silnice. Móc je toho.

Den 12.

Hory s vrcholky v oblacích. Takový výhled doprovázel dnešní klikatění se v národním parku. Příjemná cesta v horách, víceméně i bez děr. Hlavně panely, no muselo to být zajímavé budování cesty. Na několika místech je cesta přehrazena závorou, ale pro skůtry nadzvihnuto tak akorát, že se dá projet bez zastavení. Doprava je tu minimální a je to opravdu jen o přírodě.

Den 13.

Den 14.

buvolů a pluhu. Je to zajímavá podívaná. Jednoho oráče jsme viděli i cestou na pole. Myslala bych si že bude pluh nějak přivázaný na zvířeti a že si ho ponese, ale nene. Pluh až na pole donese oráč, zvíře si jde pěkně na provázku.

Čajové plantáže. Vůbec mě nedocvaklo jak taková čajová plantáž vypadá a nespojila jsem si ten výjev. Jen jsem si říkala, proč mají tolik živého plotu na zahradách :-) Nízké keříky, sestříhané do dokonalých tvarů. Z dálky to vypadá trochu jako vinice, ale to evokují jen ty pravidelné tvary. Nejsou to nijak ohromné lány.

Vypalování strání. Jako by nebyla dost velkým varováním Indonézie a její ohně. I tady se nové prostory pro výsadbu získávají vypalováním. Nejvíc se tu pěstuje čaj a eukalipt (alespoň to tak vypadá)

Ubytování 250 tis. VND/pokoj/noc

Den 15.

Cestování cestou necestou, tak by zněl krátký popis dnešní cesty. Cesty děravé, kamenité, blátívé a taky po mostě co už jen tím jak vypadá vyžene hladinu adrenalinu o něco výš. Pontonový most s volně položenými dřevy. Jinak to nejde napsat, protože něco byla prkna něco kulatiny, což není uplně nejpříjemnější obzvlášť když je to tam jen tak položené. Abych nekřivdila, tak sem tam položený plechový plát aby se neřeklo. I místní asi vědí, že je to mimořádný adrenalinový zážitek, proto na druhé straně vybírají průjezdné 10 tis. VND/skůtr. Nejspíš poplatek jen pro cizince, asi toho chudáci moc nepovybírají, ale nespravedlivé to je.

Den 16.

Jízda národním parkem byla zase zážitkem. Projíždí se mezi horami, kopci, skalami v nichž jsou umístěné malinké vesničky o pár domech. Hodně domů je postaveno na pilotech a prostor pod je využit pro ukládání dřeva nebo jako "stáj" pro dobytek. Každý dům trochu jinak. Asi je tu něco jako jarní čas, soudě podle kvočen s kuřátky rozesetých snad všude. Tím že je tu reliéf krajiny hodně kopcovitý, jsou tomu přizpůsobená políčka. Kaskádovitá políčka působí malebně.

Den 17.

Nejhorší počasí co jsme zatím na cestě zažili. Po dlouhé době jsem zažila pocit, že bylo krásně hnusné počasí a první hodina jízdy byla kocháním. Potom začalo pršet a jízda v pláštěnce je na prd. Znovu jsem se ujistila, že koupit přilbu s předním štítem byla správná volba.

Den 18.

Blížíme se k Sapě a okolí se proměnilo. Doposud vše co jsme viděli bylo krásné, ale tohle je až dechberoucí. Neuvěřitelné scenérie! Ráno, při koupi snídaně, se slečna ptala kam jedeme. Když slyšela Sapu, usmála se a začla se rozplývat že je to krásné místo. Vyjeli jsme za vesnici a dost dobře jsme nechápali, vždyť ona žije na krásném místě! O několik desítek km dál jsem pochopila co tím myslela. Vystoupali jsme až na 1558 m.n.m., ochladilo se, lidi chodí jinak oblečení, palmy vymyzeli a nahradili je boovicové a smíšené lesy. Voda ve vodopádech padá ze skal prakticky hned u silnice, políčka jsou všude ve svahu a neskutečně vysoko. Ještě jsme do vychvalované Sapy nedojeli, ale už dnešek byl nádherný!

Den 19.

Cesta víc prašná než obvykle. Možná to bylo větším množstvím nákladních automobilů možná cestou samou. Vystoupala jsem poprvé v životě do 2000 metrů nad mořem. Zdaleka to ale nebyl nejvyšší bod v okolí. Mnohem vyšší hory všude kolem. Myslím, že jsem pochopila co tolik lidí láká k vysokohorské turistice. Ne že bych se chtěla hned teď okamžitě k nim přidat. Na skůtru mi to tak nějak i stačilo. Každopádně už jen pozorovat ty neskutečně vysoké vrcholy, které chvíli vidět jsou, chvíli zmizí v oblacích. Člověk je maličký, když pozoruje ty obrovské masy skály a hlíny jak se tyčí do výšek.

Skůtry supěli, ale jeli jsme pěkně. V nejhorších chvílích jen 15 km/h, ale v průměru jsme si to šinuli tou třicítkou.

Den 20.

Den 21.

Hranice Číny. Včera jsme už v podstatě u hraničního přechodu stáli, ale nevěděli jsme o tom. Dnes ráno jsme si to tedy vynahradili a těch cca 400 m od hotelu jsme se tam zajeli podívat. Nevím jestli je to tou blízkostí k hranicím s Čínou nebo co se v Lao Cai stalo, ale googlemaps vůbec nedávají smysl. Ulice vedou přes řeku.Řeka je na mapě na místech kde prostě není. V tomhe městě se podle mapy zkrátka jezdit nedá.

Den 22.

Po osobní zkušenosti s nákladem dvou batohů na skůtru se nepřestávám divit jak a s čím si místní troufají jet. Netroufla bych si být řidičem skůtru s naloženým pytlem čehosi (vypadal těžce a plně) a na pytli mít usazeného kamaráda, který se přidržuje za ramena řidiče, protože níž už nedosahne. Nechápu, nechápu, nechápu!